Vizuální kontrola
Metoda vizuální je základní a nejpoužívanější kontrolní metoda pro zjišťování povrchových vad a odchylek tvaru výrobku. Tato kontrola by měla vždy předcházet před každou jinou nedestruktivní kontrolou.
Vizuální kontrola přímá - prováděná pouhým okem, popř. při použití jednoduchých optických pomůcek.
Vizuální kontrola nepřímá - prováděná pomocí optických přístrojů, fotoaparátů, kamer, boroskopů a endoskopů.
Magnetická metoda
Patří mezi nejpoužívanější povrchové metody – je zaměřena na hledání povrchových a těsně podpovrchových vad (do hloubky max. 5 mm). Může být použita pouze na feromagnetických materiálech.
Metoda je založena na principu rozptylových polí, kontrolovaný předmět je vhodně zmagnetován a na povrch je nanášen feromagnetický prášek. Magnetické pole je v místě necelistvosti deformováno a na povrch vystupuje tzv. rozptylové magnetické pole. V tomto místě dochází vlivem působení rozptylového magnetického pole k přitahování a seskupování feromagnetické prášku a tím ke zviditelnění vady.
Detekční prášek se většinou nanáší na kontrolovaný předmět kapalinou. Detekční prášek je buďto barevný nebo mnohem častěji používán fluoreskující a pak jsou indikace zřetelné pod UV světlem.
Ultrazvuková metoda
Patří mezi nejpoužívanější objemové metody - je zaměřena především na hledání objemových vnitřních vad materiálu, plošných vad typu trhlin a zdvojenin, zjišťování tloušťky stěn. Může být použita na kovových i nekovových materiálech.
Ultrazvuková sonda vytváří mechanické kmitání (v ultrazvukové oblasti), toto kmitání se ve zkoušeném předmětu šíří jako zvuková vlna. Zvukové vlny se na rozhraní (vada, necelistvost) odrazí a lze je zase sondou přijímat, šíří-li se zpět opačným směrem. Na obrazovce přístroje se pak tento odraz („ echo “) vyhodnocuje.
Penetrační metoda
V současnosti se této metody používá všude tam, kde je třeba indikovat povrchové vady na magnetických a zejména na nemagnetických kovových (př. hliník, mosaz, austenitické oceli) nebo nekovových (plastické hmoty, sklo, keramika) materiálech. Použití této metody se ovšem omezuje pouze na zjišťování vad komunikujících s povrchem.
Při zkoušení materiálů kapilární metodou se využívá charakteristických vlastností kapalin, tzv. kapilárních jevů.
Metoda prozářením
Patří mezi nejpoužívanější objemové metody (zkoušce je podroben celý průřez materiálu), která se používá hlavně pro kontrolu svarů a odlitků.
Princip metody prozařováním spočívá v detekci rozdílu zeslabení intenzity záření při průchodu materiálem s vadou a při průchodu materiálem bez vady.
Záření vychází ze zdroje (izotop Ir192, RTG lampa), prochází okolním prostředím a zkoušenou součástí až na radiografický film.
Metoda vířivých proudů
Patří mezi nejrozšířenější povrchovou metodu ve skupině elektromagnetických metod. Může být použita pouze na elektricky vodivých materiálech.
Její princip je založen na jevu elektromagnetické indukce. Změny v chemické složení, struktuře a přítomnost vad ve zkoušeném materiálu se projeví jako změna indukovaného napětí na snímači – cívce.
Metoda vířivých proudů se dnes používá v hutním průmyslu, letectví, automobilovém průmyslu a v neposlední řadě v chemickém průmyslu (kontrola neferomagnetických trubek výměníků). Dále se velmi často používá pro kontrolu lopatek rotorů parních či spalovacích turbin.
Další používanou elektromagnetickou metodou je metoda rozptylových magnetických toků, kterou lze kontrolovat feromagnetické materiály.
Měření tečení
Měření tečení, neboli creepové poškození je velmi účinnou metodou dlouhodobého sledování deformace vlivem tečení materiálu („ creep“). Na sledované ohyby a rovné části potrubí jsou navařeny návarky z oceli 17 020 a mikrometrem se v určitých periodách, které udává norma, měří jejich vzdálenost.
Pomocí vzorců je pak počítána deformační rychlost a sleduje se trvalá deformace. Povolené deformační rychlosti a velikost trvalé deformace opět udává norma.
Měření tvrdosti
Měření tvrdosti má mnoho různých metodik (dle Brinella, Vickerse atd.). Fa Energoservis používá přenosný přístroj DynaMic Branson-Krautkramer, metoda dle Leebla. Tato metoda je založena na ztrátě energie po odrazu dopadajícího hrotu sondy tvrdoměru. Elektronicky je pak možno tvrdosti vyjádřit v libovolné jednotce (HB, HV, HRB aj.).